Úvod Chronologická srovnávací tabulka Novákova života a díla 12. Novákovské dny 2009 13. Novákovské dny 2012 Klavírní soutěže V. Nováka v Kamenici nad Lipou V. Novák a Městské muzeum v Kamenici nad Lipou Miloš Schnierer a umění žít hudbou Aktuality Výsledky evidence pramenů korespondence Vítězslava NovákaKorespondence Vítězslava Nováka příbuzným Danhelum Korespondence Vítězslava Nováka Josefě Javůrkové Korespondence Vítězslava Nováka Antonínu Stříži Korespondence Vítězslava Nováka Břetislavu Bakalovi Korespondence Vítězslava Nováka s Theodorem Kosslem Korespondence Vítězslava Nováka Marii Musilové

V rámci mezinárodního workshopu komorní hudby PLAYWIP (Play with Professionals) v Jindřichově Hradci se 14. a 21. srpna 2013 ve večerních hodinách v budově ZUŠ V. Nováka uskuteční přednášky PhDr. Ludmily Peřinové, Ph.D. „Chamber Music by Vítězslav Novák“ s audio a video ukázkami. Workshop probíhá pod vedením členů Kvarteta Martinů.


V rámci Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc 2013 se dne 12. září od 19 hodin v chrámu Sv. Mořice uskuteční koncert Michaela Barteka. Zazní na něm mj. zcela ojediněle hraný Novákův Svatováclavský triptych. Během koncertu vznikne originální výtvarné dílo Vladimíra Kiseljova se svatováclavskou tematikou. Koncert bude natáčen Českým rozhlasem.




Doporučujeme publikace:

KŘUPKOVÁ, Lenka: STUDIE ZE ŽIVOTA A DÍLA VÍTĚZSLAVA NOVÁKA. Olomouc: UP 2006.

KŘUPKOVÁ, Lenka: VÍTĚZSLAV NOVÁK – UNIVERSAL EDITION WIEN, KORESPONDENCE 1910-1935 / DIE  KORRESPONDENZ 1910-1935. Olomouc: UP 2007.

SCHNIERER, Miloš: UMĚNÍ ŽÍT HUDBOU. Brno: Tribun EU 2009. (1. oddíl s. 10 – 103 věnován V. Novákovi; Peřinová, Ludmila: doslov o autorovi a jeho novákovské badatelské práci).

PEŘINOVÁ, Ludmila: VÍTĚZSLAV NOVÁK A KAMENICE NAD LIPOU DNES (sborník k 60. výročí skladatelova úmrtí). Město Kamenice nad Lipou 2009.

Další literatura a všestranné informace o díle V. Nováka in:

SCHNIERER, Miloš – PEŘINOVÁ, Ludmila: VÍTĚZSLAV NOVÁK. TEMATICKÝ A BIBLIOGRAFICKÝ KATALOG / THE THEMATIC AND BIBLIOGRAPHICAL CATALOGUE. Praha: Editio Praga 1999.

Nabídka knih o hudbě 20. století
pro knihovny, katedry hudební výchovy, konzervatoře, ZUŠ a další zájemce

Dovoluji si nabídnout z titulu své dlouholeté muzikologické činnosti své knihy o otázkách umělecké hudby 20. století:

- Umění žít hudbou  (Brno 2009) – studie, úvahy, referáty, jubilejní stati o V. Novákovi, L. Janáčkovi, J. Sukovi, B. Martinů a světových skladatelích 20. století, které sledují dílčí problematiku jako např. instrumentaci, klavírní techniku, tvůrčí estetické otázky, analýzy symfonické, komorní a operní hudby aj. Obsáhlý doslov (PhDr. Ludmila Peřinová, Ph.D.) uvádí profesní životopis M. Schnierera v kontextu jeho muzikologické, publikační a pedagogické činnosti; akcentuje Schniererovu celoživotní práci na poli novákovského bádání.
Rozsah 300 stran formátu B5, pevná šitá vazba – cena 200 Kč.

- Český a východoevropský neofolklorismus v artificiální hudbě 1. poloviny 20. století (Brno 2007) - deset kapitol věnovaných specifickým otázkám tvůrčího vztahu folklóru k umělecké hudbě sleduje osobité metody skladatelů: L. Janáčka, V. Nováka, B. Bartóka,
I. Stravinského, K. Szymanowského, slovenských a jihoslovanských skladatelů aj.
Rozsah 270 stran formátu B 5 s notovými příklady, pevná šitá vazba - cena 130 Kč.

- Proměny hudebního neoklasicismu (Praha 2005) deset kapitol k dějinám hudby 20. století do 60. let. Práce sleduje vývoj tohoto stylu od počátku století přes meziválečná léta až do svého vrcholu a rozplynutí v 60. letech. Týká se hudby (klavírní, komorní a zejm. symfonické) Debussyho, Ravela, Prokofjeva, Stravinského, Martinů, Hindemitha, Honeggera, Brittena aj.
Rozsah 270 stran formátu B5 s notovými příklady, pevná šitá vazba – doprodej; cena 130 Kč.

Uvedené knihy dodávám na fakturu (s uvedením svého sporožirového účtu) nebo na dobírku.

Děkuji za Váš případný zájem a objednávku.

                                                                                   Univ. prof.  PhDr. Miloš Schnierer

Mutěnická 1
628 00 Brno

Tel. : 544 211 778
E-mail: m.schnierersenior@seznam.cz


Doporučujeme CD nahrávky:

Kompletní nahrávka klavírního díla V. Nováka v podání Martina Vojtíška
  1. Písně zimních nocí; Vzpomínky, Mládí (Supraphon/label Panton 81 9007-2; 1998; reedice 2011)
  2. Sonata Eroica; Barkaroly; Za soumraku; Serenády; Bagately (Supraphon SU 3575-2; 2001)
  3. Slovácká suita; Můj máj; Exotikon; Dva valašské tance (Kvinta KV 4007-2; 2005)
  4. IV. Pan; Balada Manfred; Eklogy (Kvinta KV 4008-2; 2006)

Další informace naleznete na: http://novak-vojtisek.wz.cz

CD lze objednat na adrese: kvinta.praha@centrum.cz nebo přímo u interpreta: martinvojtisek@centrum.cz


O Novákově tvorbě s pianistou Martinem Vojtíškem

(rozhovor vede Ludmila Peřinová)

Natočil jste celé klavírní dílo Vítězslava Nováka. Pojďme ale in medias res. Pan.

Pan…Když to takhle řeknete, vybaví se mi nejprve historka, jak jela kdysi Česká filharmonie s Panem do Francie a nějaká snaživá dáma z Pragokoncertu přeložila název jako „Monsieur“.

Dobře, začněme tedy všeobecněji. Jak se jako interpret díváte na Novákovu klavírní tvorbu.

Novákovo klavírní dílo je skutečně nádherné, ale z pianistického hlediska je zde jeden nezanedbatelný problém. Aby opravdu zapůsobilo, je třeba ho zahrát beze zbytku na sto procent. Aby mi bylo rozuměno – uvedu „nenovákovský“ příklad: Vezměme si třeba takovou populární větu z Beethovenovy Měsíční sonáty. Každý pokročilejší žák-klavírista ji chce hrát. Samozřejmě, málokdo ji hraje dobře, ale vždy tam zůstane něco, co zapůsobí. Toto v naprosté většině Novákových skladeb neplatí.

Z klavírního hlediska je většina Novákova díla virtuozní…

Ano, Novák byl svým založením bytostný romantik a obdivovatel Liszta. To vidíme hned v jeho první opusované skladbě – Baladě podle Manfreda. Po pianistické stránce jsou tu některá místa z Liszta jak vystřižená. Pak se ovšem Novák snaží dobrat vlastního stylu. Virtuozní plochy nejsou samoúčelné, vždycky jde o součást autorova sdělení. S tím však souvisejí problémy, které vrcholí právě v Panovi. Tam se chtěl Novák opravdu pianisticky blýsknout a podařilo se mu to za cenu obrovských obtíží pro klavíristu, o kterých ale on sám neměl asi ani tušení. Protože v pomalém tempu, v jakém si Novák Pana určitě přehrával, je dobře hratelné vše.

Můžete být trochu konkrétnější?

Uvedu tedy příklad: Když Liszt dojde k bouřlivému místu, napíše hutné akordy, které se automaticky hrají ve forte až fortissimu. Když se dostává do intimní nálady, klidně píše jenom jednohlas, jako třeba ve slavné Sonátě h moll. Když tuto obtížnou sonátu hrajete, vždycky máte pocit, že na vás Liszt jako na klavíristu myslel s laskavostí a jakoby vám říkal: „Máš to těžký, já vím, ale bude to stát za to.“ U Nováka mám naopak často pocit, že seděl u klavíru, svýma pokroucenýma rukama tam vyhledával hmaty a říkal si :„Teď se ukaž“. Pokroucenýma rukama?

Ano, máme zde svědectví člověka nejpovolanějšího, Novákova profesora klavíru na konzervatoři Josefa Jiránka. Ten píše, že „Novák držel při hře prsty téměř natažené, klavírní výkon prozrazoval samouka“. A to byl Jiránek nepochybně velmi laskavý člověk, který Novákovi premiéroval i technicky náročné Variace na Schumannovo téma, které později sám Novák pro jejich kompoziční nezajímavost nezařadil mezi svá opusovaná díla.

Inspiroval jste mne k tomu, abych nahlédla do Jiránkovy vzpomínky otištěné ve sborníku ke skladatelovým šedesátinám. Zde se skutečně dočítáme, že Novák „držel prsty téměř natažené, sotva patrně zahnuté; klavírní výkon byl nevypracovaný. Prozrazoval samouka, jemuž pravděpodobně záleželo vždy více na seznání klavírní literatury než na bezvadném provedení hraných skladeb. Přehrál toho jistě mnoho, neboť hrál velice dobře z listu…Po delším uvažování zařadil jsem ho do II. ročníku a hleděl pak navyknouti mu lepší držení prstů a účelnější pohyby ostatních částí paže. Též na důslednější prstoklad jsem kladl váhu. Výběr skladeb pro přednes byl obtížný… I ze skladeb romantiků nutno bylo opatrně vybírati, protože daleko ne vše, co napsali, se mu líbilo. Pochopil jsem to plně, až když mi počal přinášeti své nejnovější klavírní skladby. Tu jsem rázem poznal, co mně jeho hra neprozradila – velikost jeho talentu, ovšem skladatelského…Vedle dokonalé ušlechtilosti hudebního výrazu imponovala mi již tehdy jeho ekonomie tónového materiálu. Nenapsal jediné zbytečné noty (i v akordech), takže nelze s dobrým svědomím ani notu přidat ani ubrat, tím méně měnit.“

Z citovaného ovšem vyplývá, že prof. Jiránek takto hodnotil rané stadium Novákova studia klavíru na konzervatoři. Jistě se za dobu Jiránkova vedení v letech 1891 – 1896 mnohé změnilo k lepšímu…

Novákův přítel – klavírista a profesor mistrovské školy pražské konzervatoře Karel Hoffmeister až na sklonku skladatelova života ve své publikaci „50 let s V. Novákem“ píše podobně: „Chyběly mu základy, samo držení ruky i poloha prstů na klaviatuře mají dodnes něco podivného, neobvyklého a pro dobrou hru těžko užitelného“.

Nicméně, pianistické nedostatky Nováka nikterak nelimitovaly z hlediska kompozičního, po stránce zvukové představivosti i technicko-interpretačních ambicí jeho klavírních skladeb. Vraťme se k jubilujícímu stoletému Panovi. Citovaný Karel Hoffmeister na jiném místě píše: „Teprve v roce desátém nového století…jímá ho touha soustředit vše největší a nejsilnější, čím žití jeho kdy bylo živeno, v jediném, komplexním klavírním díle. Tím velikým obsahem musilo narůst dílo to ovšem do šíře, klavírní skladbě do té chvíle neznámé, musilo sestoupit do hloubek a vzepnout se k výšinám, jichž klavírní skladba dosud jen ve výjimečných případech dospěla. A pro výraz tak nový, bohatý, složitý a smělý bylo nutno stupňování prostředků nástrojových, jak nestupňoval je v posledních desítiletích nikdo...V tomto díle mistr modeluje sic stejně plasticky a velce jako dosud, ale živel barevný vedle tvarového mocně zase vstupuje v popředí…Dávný styk s nástrojem připravil mistrovi paletu barevnou, s níž zachází s vybroušenou virtuozitou. Nekoloruje snad kresbu či plastiku, ale v barvě přímo svůj velký obraz modeluje.“

Hoffmeister klade důraz na práci s tónovou barvou. Shoduje se s jeho slovy i Vaše interpretační pojetí Pana?

Ano. Pan není sice v pravém slova smyslu impresionistická skladba, ale právě nuancovaná barevnost byla dost dominantním prvkem, na který se Novák soustředil. Mám ale pocit, že sám nedoufal, že klavír je vůbec schopen oněch barev, které by naplnily jeho představu. Myslím, že tehdejší dobová interpretace včetně Václava Štěpána ho v tom utvrzovala. Proto se Novák záhy uchýlil k instrumentaci Pana. Já jsem se snažil dokázat svojí nahrávkou, že ony barvy, často několikavrstevné, jsou na klavíru realizovatelné. V Panovi jsou například místa, která vyžadují použití třetího pedálu – prolongement. Vysvětlení pro nepianisty: prolongement funguje jako normální pedál, tzn., že prodlužuje tóny, které pianista nedrží stisknutými klávesami, ale s tím rozdílem, že si můžeme vybrat jenom některé – zpravidla basové tóny. Dá se kombinovat s normálním pedálem, čímž se dociluje zvláštních efektů, zvukového rozvrstvení jednotlivých hlasů. Je zajímavé, že ani předchozí novákovští interpreti – František Maxián a František Rauch prolongement v Panovi nepoužívají. Takových detailů bychom našli bezpočet. Vědět – i když zprostředkovaně – jak si některá místa Novák zvukově představoval, bylo pro mě v interpretaci dost určující.

Tím se tedy dostáváme k Vašemu studiu u prof. Ilony Štěpánové-Kurzové (dcery významných klavírních pedagogů – Viléma a Růženy Kurzových), která byla jednak přímým svědkem provádění Novákových skladeb v podání svého manžela Václava Štěpána, jednak sama mnohé z Novákova klavírního díla hrála. V pražské Smetanově síni Obecního domu uvedla v rámci oslav skladatelových šedesátin v roce 1930 recitál z Novákovy tvorby. „Ideální“ interpretační pojetí tedy znala z bezprostředního kontaktu se skladatelem. Jak Vás v tomto ohledu ovlivnila?

U Ilony Štěpánové-Kurzové jsem se učil od svých 14 let a zejména poslední rok svého studia na AMU jsem u ní trávil hodně času. Hodina klavíru znamenala celá dlouhá odpoledne strávená u ní doma. (Po celou dobu vyučovala všechny své žáky - i studenty AMU - doma). Nepamatuji se, že bychom hovořili o něčem jiném než o hudbě. Skladby se probíraly do nejmenších detailů. V bookletu k CD s Panem píšu, že od své profesorky „jsem získal ucelený obraz, jak Nováka, Suka, Janáčka vnímali jejich současníci a jak si tito skladatelé sami představovali interpretaci svých skladeb. I dnes interpretuji Nováka ve smyslu této tradice jako hudbu citově angažovanou, která na pevně promyšlené stavební struktuře vyžaduje uplatnění nejrůznějších agogických i dynamických nuancí a zvukových kouzel. Spojen mostem poznání s dobou minulou, snažím se Novákovy skladby tlumočit s maximální dávkou autenticity.“

Dodejme, že na počátku této „kurzovsko-štěpánovské tradice“ stál otec Ilony Štěpánové, Novákův vrstevník Vilém Kurz, který premiéroval Baladu e moll podle Byronova Manfreda, op. 2 v roce 1894. Ostatně právě tato skladba (spolu s Eklogami, op. 11) je na CD s Novákovým Panem natočena.

Pokládáte Pana za největší klavírní dílo Vítězslava Nováka?

Zcela určitě. Je to dílo velké i ve světovém kontextu. Ale upřímně – užil jsem si ho, až když jsem poslouchal svou nahrávku. To třeba Chopina si užívám pokaždé, když ho hraju. V Panovi je z pianistického hlediska spousta práce.

Jak dlouho jste toto dílo studoval?

Když jsem se domlouval na nahrávce, Pana jsem už uměl. Ale pak jsem mu věnoval ještě devět měsíců usilovného cvičení, kdy jsem odříkal veškerá vystoupení. Nejde o to Pana zahrát. Jde o to vypracovat všechny ty zvukové nuance a postavit z nich jednu jednolitou skladbu. Těch devět měsíců jsem opravdu s Panem žil a hudebně jsem nemyslel na nic jiného.

Naznačil jste, že Štěpánova interpretace Nováka pravděpodobně utvrdila v tom, že klavír není schopen kýžených barevných poloh. Domníváte se tedy, že Václav Štěpán jako první interpret Pana nebyl pianisticky na dostatečné výši na to, aby se vyrovnal s nároky, které toto dílo přínáší?

To se dnes samozřejmě nikdo s jistotou neodváží říci. Václav Štěpán byl velice inteligentní a vzdělaný člověk, ale nebyl to pianista s velkým P. Já osobně se domnívám, že Pana nemohl zahrát tak, aby uspokojil Novákovu zvukovou představu. Novák si patrně sám neuvědomoval obtíže, které tam nakumuloval a Štěpánovo provedení v něm vzbudilo dojem (jak i sám napsal), že klavíru uložil úkol nad jeho síly. Štěpánovi stoprocentně věřil. Odtud asi vedla cesta k následné instrumentované verzi.

Novák se k problému neuspokojení barevné představy ve svých „Pamětech“ vyjadřuje takto: „Proto jsem později dílo také instrumentoval téměř nic nepřidávaje, jen abych uplatnil zvukovou jeho působivost a tematickou plastičnost. Načež část naší hudební kritiky, pějící na klavírního Pana nadšené hymny, prohlásila, že jsem instrumetací dílo zničil. Čímž nezvratně dokázala svoji nehudebnost“. Jak se Vy z pozice intepreta i skladatele v jedné osobě stavíte k „polemice“ klavírní versus orchestrální Pan?

Tomuto tématu jsem se věnoval (spolu s Jiřím Pilkou) v jednom ze svých rozhlasových pořadů o Novákově klavírním díle. V klavíru jsou specifika, která se do orchestru převádět nedají, platí to ostatně i naopak. Abychom tomu lépe porozuměli, musíme se vrátit k východiskům Novákovy klavírní tvorby. Novák klavír vystudoval na pražské konzervatoři, absolvoval skladbou Franze Liszta. I první jeho opusovaná skladba Balada Manfred, jak už jsem říkal, nese rysy Lisztovy klavírní sazby. Pro Nováka byla virtuozita nedílnou součástí klavírní skladby. Tento prvek ryze klavírní virtuozity a jejího účinku na posluchače, ten je skryt i v Panovi a ten se do orchestru převést nedá.

Považujme tedy klavírního a orchestrálního Pana za dva různé světy.

Ale vraťme se zpět k interpretaci klavírního originálu. Sám autor si Štěpánova provedení velmi cenil. Napsal, že Štěpánova hra „nefascinovala virtuózní brilancí“, ale upoutávala „mnohem hlouběji bezprostředním kontaktem mezi interpretem díla a jeho posluchači“. Mluví také o sugestivním působení „monumentality a barvité živelnosti Pana“. Pochvalně hodnotí zejména Les a Moře v podání Jana Heřmana. Už v době práce na svých „Pamětech“ v polovině 40. let vyzvedl dva klavíristy tehdejší mladší generace – Raucha a Maxiána. Zatímco u Fr. Raucha vyzdvihá zejména mistrovské ztvárnění Sonaty Eroiky, o Maxiánovi píše v souvislosti s Panem, že jeho výkon „uzrával z technicky bezvadného podání k hlubokému duševnímu proniknutí tohoto složitého díla.“

Nahrávky Pana v podání Františka Maxiána (Kurzova žáka) i Františka Raucha (vzešlého z Hoffmeisterovy školy) jsou známé a ceněné i dnes. Můžete nám sdělit, v čem (kromě již zmíněného Vámi používaného prolongačního pedálu) se Vaše nahrávka právě od těchto dvou předchozích liší?

Já si myslím, že každý, koho to zajímá, si vše může naposlouchat, srovnat, udělat si sám svůj obrázek. Nejde jenom o interpretační rozdíly. Je zde hlavně velký posun v nahrávací technice. S digitálním nahráváním můžeme získat úplně jiný zvuk, a pokud někdo tuto techniku dokáže využít tak, jak to podle mého názoru skvěle dokázal na mém CD zvukař Miroslav Mareš, pak se dostáváme k úplně jinému celkovému dojmu.

V recenzích na Vaše novákovské nahrávky čteme, že Vaše hra je brilantní, virtuozní a současně nesmírně citová, hluboce prožitá. Vaše 4 CD s Novákovou hudbou obdivují posluchači od USA přes Evropu až po Japonsko. Americká kritika Vás považuje za „autoritu“ či „experta“ přes Nováka. Jaké doporučení byste dal těm klavíristům, kteří Pana chtějí zahrnout do svého repertoáru.

Novákovi celoživotně zůstal smysl pro virtuózní klavírní zvuk. Pan je jím vybaven na nejzazší mez, takže interpret musí disponovat suverénní pianistickou technikou. Spolu s tím musí být schopen vycítit a uplatnit nejen přednesové ztvárnění po stránce dynamiky, rubát, apod., ale i po stránce vnitřní emoční pulsace – tedy skrytou agogiku a barevné odstiňování detailů. Já jsem se k nastudování Pana odhodlal, až když jsem měl v repertoáru kompletní dílo Fryderyka Chopina i řadu kompozic Franze Liszta. Při nahrávání Pana jsem určitě zúročil i své zkušenosti ze svých předchozích CD, zejm. z nahrávky obou Chopinových sonát a Lisztovy Sonaty h moll.

Děkuji Vám za rozhovor a všechny podnětné myšlenky, které jistě zaujmou každého zájemce o Novákův klavírní odkaz.



Nejnovější nahrávka pianisty Radoslava Kvapila

Novak Piano Works - Písně zimních nocí; Sonata Eroica; Slovácká suita; Dymák z Dvou valašských tanců. (Alto/label of Musical Concepts ALC 1113; 2010 za podpory Města Kamenice nad Lipou; anglické a české sleeve note: Ludmila Peřinová)

Výňatek ze sleeve note L. Peřinové

Město Kamenice nad Lipou si váží svého nejslavnějšího rodáka. Proto významně podporuje i nejrůznější aktivity se skladatelovou osobností spjaté – od pořádání tematických novákovských koncertů, výstav, popularizačních pořadů a tzv. Novákovských dnů (setkávání umělců, muzikologů a hudbymilovné veřejnosti na koncertech, konferencích, pietních aktech apod.) ve spolupráci se Společností V. Nováka (založenou roku 1980; v r. 2007 transformovanou na „mezinárodní“) až po velké projekty přesahující nejen regionální, ale i geografické hranice České republiky.

Právě takový projekt se zrodil z iniciativy pianisty Radoslava Kvapila v rámci Novákovských dnů v září 2009 pořádaných u příležitosti 60. výročí skladatelova úmrtí. Ve spolupráci Města Kamenice nad Lipou, Mezinárodní společnosti V. Nováka, R. Kvapila a dalších subjektů byl v červnu 2010 v Kamenici uspořádán první ročník Novákovy mezinárodní klavírní soutěže jako důstojná forma oslav stého narození nejvýznamnějšího kamenického rodáka. I předložené CD Radoslava Kvapila, jehož vydání Město Kamenice nad Lipou podpořilo, vzniklo v intencích připomenutí jubilea tohoto velkého českého skladatele.

Sonata Eroica, op. 24

Tato heroická sonáta ve dvou větách vznikla na podzim roku 1900. Reflektuje Novákovy silné dojmy ze slovenského přírodního i folklórního prostředí a odráží romantický „spirit“ slovenského národního hrdiny – zbojníka Jánošíka jako symbolu revolty proti jakékoli tyranii. Tato virtuózní monumentální skladba (částečně postavená na valašských tanečních rytmech) je vlastně jakousi apotheozou svobody. Proto i konotace názvu nás nikoli náhodně dovedou ke slavné Beethovenově symfonii. Novákova Sonata Eroica je díky své virtuozní sazbě, filozofické závažnosti hudebních myšlenek i dokonalému formálně tektonickému zpracování klenotem českého klavírního repertoáru. Úspěšná premiéra této skladby se uskutečnila v březnu 1905 v Brně v podání Josefa Jiránka, Novákova bývalého profesora klavírní hry na pražské konzervatoři. O oblíbenosti „sonáty“ již za autorova života nejen u nás svědčí mj. i výrok z Novákových vlastních pamětí O sobě a o jiných (str. 124): „Ozvaly se v zahraničních kritikách ovšem hlasy velmi pochvalné…švédské kritiky (podle pianisty Friedmana) prohlásily Sonatu Eroiku za nejlepší klavírní skladbu posledních deseti let…“.

Písně zimních nocí, op. 30

Cyklus 4 skladeb Písně zimních nocí byl komponován v sousedství Slovácké suity na přelomu let 1902 / 1903. Oproti „suitě“ však místo folklórních akcentů „písně“ přinášejí intimní doteky Novákova impresionistického vnímání, ale i vzrušené emocionální výrazové polohy. Kontrastní expresivita se zračí již v názvech jednotlivých po sobě následujících skladeb – v „písních měsíční, bouřlivé, vánoční a karnevalové noci“. Kamenická básnířka Jarmila Hanzálková (1910 – 1992) se vícekrát ve své literární tvorbě nechala inspirovat hudbou Vítězslava Nováka. „Zbásnila“ i všechny čtyři části tohoto cyklu. Zvláště citlivou charakteristiku podala v první a čtvrté „písni“. Pro dokreslení ocitujme úryvky z obou básní: „Zlatavá v okně zář. / Jaký sen jímá spáče? / Měsíc má tesknou tvář, / snad tajně pláče… Průzračný, čistý sen / v těch spáčích budí něhu./ Čí slzy jsou to jen, / co leží v sněhu? / Neznámý křehký svět. / Neznámé křehké věci./ Čarovný z jiní květ / a touha v srdci.“ (Píseň měsíční noci). „Uhněte z cesty, pane Smutku, / teď jede Kolombína, / růži má na živůtku / a v srdci Harlekýna./ Ten Harlekýn se možná ztratí. / Co na tom, že se nenavrátí? / Měsíc má také masku / a umí šeptat lásku…“ (Píseň noci karnevalové). K premiéře cyklu došlo v Praze v dubnu 1908 v podání Novákova oblíbeného interpreta Jana Heřmana.

Slovácká suita, op. 32

Klavírní verze Slovácké suity vznikala v období od ledna do dubna 1903. Inspirační kořeny dle vlastních Novákových slov byly bytostně spojeny s vesničkou Javorník na Moravském Slovácku: „Tam byla obzvláště pěkná podívaná na lid v neděli z kostela vycházející…Tu zazněl tam chorál, figurující později v prvém čísle Slovácké suity. Poslední její číslo podává zase vzpomínku na překrásnou noční náladu, kdy vracejíce se po zarosených lukách, zaslechli jsme zdáli toužebný zpěv zamilovaného šohaje. Také věta U muziky vznikla v javornickém prostředí“. (O sobě a o jiných, str. 109, 110). Názvy jednotlivých pěti vět „suity“ evokují atmosféru i „dějovou osu“ svátečního dne: V kostele, Mezi dětmi, Zamilovaní, U muziky, V noci. Vzápětí (jako celou řadu svých dalších titulů) Vítězslav Novák Slováckou suitu instrumentoval pro malý orchestr. Právě orchestrální verze poněkud neprávem zastínila původní klavírní předobraz. V instrumentované podobě také dílo premiérovala v únoru roku 1906 Česká filharmonie za řízení Viléma Zemánka.

Dymák, op. 34

Klavírní Dva valašské tance vznikly v roce 1904. Po dvaatřiceti letech je autor instrumentoval pro symfonický orchestr. Už v létě 1997 strávil Novák nějaký čas po boku Leoše Janáčka na Hukvaldech (v Janáčkově rodišti). O počinu svého kolegy-skladatele se dočítáme v Novákově knize O sobě a o jiných: „Uspořádal nám v hospodě U uhláře koncert lašských muzikantů, při němž nám „ukvalská“ chasa předvedla typické lašské tance…Já sám později dva z nich, Troják a Dymák, zpracoval pro klavír a později také instrumentoval. Dymák je tanec velmi ohnivý, odtud jeho jméno. Šohaj občas vyhazuje svoji tanečnici do výše, aby ji vzápětí uchopil a prudce dále roztáčel. Je to skladba motorická se stále stupňovanou rychlostí.“ (str. 93). Novákův Tematický a bibliografický katalog (Schnierer, M. – Peřinová, L., Praha: Editio Praga 1999) pro nedostatek pramenů k premiéře klavírní verze těchto skladeb uvádí pouze první provedení Dvou valašských tanců v jejich instrumentované podobě Českou filharmonií dirigovanou Otakarem Jeremiášem (původně Novákovým žákem v kompozici) v únoru roku 1936.

Radoslav Kvapil

Klavírní hru vystudoval na JAMU v Brně ve třídě prof. Ludvíka Kundery. Systematicky se věnuje propagování české hudby v zahraničí. V letech 1967 – 1969 nahrál poprvé v historii celé klavírní dílo A. Dvořáka (Supraphon), v téže době též kompletní klavírní dílo L. Janáčka (Panton); podruhé tento soubor natočil v Paříži v roce 1989 (ADDA). V roce 1975 nahrál kompletní klavírní tvorbu J.V.H.Voříška (Supraphon) a v roce 1990 2 CD s díly B. Martinů (ADDA Paříž). V letech 1993 - 1996 natočil Antologii české klavírní hudby na 8 CD (Unicorn-Kanchana Londýn) se skladbami J.V.H. Voříška, B. Smetany, A. Dvořáka, Z. Fibicha, L. Janáčka a J. Suka a B. Martinů. Vedle těchto souhrnných nahrávek vydal desítky dalších LP desek a CD s díly V. Nováka, V. Ullmanna, F. Schuberta, F. Chopina, F. Liszta, J. Brahmse, P. Hindemitha a dalších skladatelů. Mnohokrát nahrával také pro rozhlasové stanice v řadě zemí Evropy, v USA a Japonsku.

Radoslav Kvapil vystupoval v 50 zemích Evropy, Severní Ameriky a Asie, často v prestižních koncertních sálech (např. Carnegie Recital Hall – New York, Royal Albert Hall – Londýn, Théatre des Champs Elysées – Paříž, Concert Hall fot he Seoul Arts Center – Jižní Korea, Henry Crown Symphony Hall – Jerusalem, pražské Rudolfinum a Smetanova síň aj.).

Od roku 1977 vede mistrovské kurzy na významných školách Evropy, USA a Izraele (např. Juilliard School of Music – New York, North Texas University, Royal Academy of Music – Londýn, Conservatoire National Supérieur – Paříž, Lizstova akademie – Budapešť, Rubin Academy – Tel Aviv aj.). V roce 2002 obdržel ocenění francouzského ministerstva kultury „Chevalier dans l´Ordre des Arts et Lettres“.

Webdesign tvorba WWW Firmadat