Úvod Chronologická srovnávací tabulka Novákova života a díla 12. Novákovské dny 2009 13. Novákovské dny 2012 Klavírní soutěže V. Nováka v Kamenici nad Lipou V. Novák a Městské muzeum v Kamenici nad Lipou Miloš Schnierer a umění žít hudbou Aktuality Výsledky evidence pramenů korespondence Vítězslava NovákaKorespondence Vítězslava Nováka příbuzným Danhelum Korespondence Vítězslava Nováka Josefě Javůrkové Korespondence Vítězslava Nováka Antonínu Stříži Korespondence Vítězslava Nováka Břetislavu Bakalovi Korespondence Vítězslava Nováka s Theodorem Kosslem Korespondence Vítězslava Nováka Marii Musilové

Miloš Schnierer a Umění žít hudbou

Ludmila Peřinová – tajemnice MSVN


            Na podzim roku 2009 se na pultech  knihkupectví objevila zatím poslední knižní novinka předsedy MSVN Prof. PhDr. Miloše Schnierera Umění žít hudbou(Brno: Tribun EU 2009). Doslov ke knize představuje autora knihy - jubilanta - v kontextu jeho profesního životopisu. Akcent je kladen na Schniererovu badatelskou a publikační činnost, v níž hraje nezastupitelnou roli celoživotní péče o umělecký odkaz Vítězslava Nováka.

            Autor předložené knihy – muzikolog, pedagog, publicista, předseda Mezinárodní společnosti Vítězslava Nováka Prof. PhDr. Miloš Schnierer se narodil dne 1. října roku 1934 v Brně. Svůj niterný vztah k hudbě (jehož kořeny nutno hledat v rodinném zázemí) rozvíjel od dětství jednak intenzívní návštěvou koncertů, operních představení i aktivním poslechem skladeb a samostudiem odborné  literatury, jednak vlastní instrumentální praxí (od 8 let hrál na klavír, později též na varhany a kontrabas). Umění žít hudbouse učil od útlého mládí. Jeho celoživotní vědecká, pedagogická, publikační a v neposlední řadě i koncertní činnost jsou dokladem bytostného naplňování tohoto „creda“.
Po absolvování osmiletého gymnázia v Brně – Králově Poli v roce 1952 (tedy v době stalinského režimu) Miloš Schnierer neobdržel doporučení ke studiu vysoké školy. Důvodem bylo obvinění „z katolické bigotnosti“ kvůli hře na varhany v kostele.  Po roční práci technického kresliče našla touha věnovat se naplno hudbě své (prozatím jen částečné) naplnění v jediné tehdy pro něho dostupné možnosti - studiu hudební výchovy a češtiny na Pedagogické fakultě v Brně.
Poté Miloš Schnierer zahájil svoji učitelskou dráhu na základních školách. Zprvu působil v Pudlově u Bohumína (kam byl donucen nastoupit na tzv. umístěnku), potom v Bohumíně, Velkých Bílovicích, Břeclavi, Rajhradě u Brna. Pro svou účast v událostech „Pražského jara 1968“ byl pak násilně přeložen do Pozořic u Brna. Školní rok 1970/71 však nedokončil z příčiny nuceného odchodu ze školství vůbec. Po celou dobu své učitelské práce na základních školách se věnoval vedení dětských pěveckých sborů, hře na kontrabas v cimbálových kapelách a účinkování v pěveckých a tanečních folklórních souborech.
Přes svou typickou pracovní vytíženost vystudoval Miloš Schnierer při zaměstnání v letech 1962 – 1967 obor „hudební věda a hudební výchova“ na Filozofické fakultě v Brně. Přestože v roce 1969 obhájil doktorát filozofie, z „politických důvodů“ po dlouhou dobu nenalezl adekvátní uplatnění v „oficiální“ muzikologické a specializované hudebně pedagogické oblasti, které by si vzhledem ke svému vzdělání, schopnostem, zkušenostem a v té době již rozsáhlé publikační činnosti zasloužil.
Od roku 1970 (a současně od založení vlastní rodiny) Miloš Schnierer procházel mnoha povoláními, neboť zaměstnavatelé s ním „preventivně“ uzavírali smlouvy vždy na dobu určitou. Protože výčet by byl poměrně bohatý, zmiňme pouze několik profesí hudebně, příp. šířeji kulturně orientovaných, jejichž odborný „post“ se po sledu nejrůznějších útrap přece jen během let postupně zvyšoval:

Po roce 1989 nastal v kariéře Miloše Schnierera zasloužený vzestup. Vedle pedagogické práce na konzervatořích (v letech 1990-2000 v Brně; v letech 1994-2000 v Č. Budějovicích) se hlavním působištěm v roce 1990 stala opět Katedra hudební výchovy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Kromě dějin hudby zde M. Schnierer přednášel též hudební estetiku, hudební sociologii a zavedl výuku předmětu populární hudba.
Již v roce 1991 proběhlo habilitační řízení. Na vyzvání habilitační komise byl docent Schnierer navržen na jmenovací řízení na místo profesora pro obor dějiny hudby. Řízení se uskutečnilo v roce 1993. Na postu vysokoškolského profesora na Pedagogické fakultě JU M. Schnierer setrval do roku 2004.
Poté se započala další kapitola v roli vysokoškolského pedagoga, která trvá dodnes – působení na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Prof. Schnierer zde vyučuje dějiny hudby, hudební estetiku, hudební sociologii, dějiny populární hudby, dějiny opery a vokální hudby (mj. zde zavedl „audio-video semináře“ zaměřené na inscenace oper a jejich filmová a televizní zpracování). Spolupracuje také s Ústavem hudební vědy Filozofické fakulty MU (pravidelně je zván do komisí v rámci doktorských studií, habilitačních řízení apod.).
Vedle rozsáhlé, rozmanité pedagogické činnosti (co se odborného záběru jednotlivých specializovaných disciplín týče) a muzikologických aktivit se Miloš Schnierer od roku 1999 věnuje opět koncertnímu hraní jako klavírista – doprovazeč zpěváků (nejčastěji studentů a absolventů brněnské konzervatoře a JAMU). V popředí jeho zájmu stojí v tomto směru  (kromě operního, příp. operetního a muzikálového repertoáru) zejména koncipování písňových programů z díla Vítězslava Nováka.
Vícestranná je i Schniererova badatelská práce, jíž se zabýval i v dobách profesně a politicky nepříznivých. Na poli muzikologie byl zpočátku Miloš Schnierer ovlivněn především vzácným zjevem svého učitele – profesorem brněnské Filozofické fakulty Bohumírem Štědroněm. B. Štědroň (který se osobně dobře znal s Vítězslavem Novákem) nasměroval M. Schnierera k celoživotnímu novákovskému bádání. Schniererova diplomová práce nese název Vztahy Vítězslava Nováka s vídeňskou Univerzální edicí na základě korespondence, titul doktorské dizertační práce zní Tvůrčí cesta Vítězslava Nováka na základě korespondence s nakladateli.
Dalším přínosem ve zpracování novákovských pramenů je obsáhlý spis z roku 1971 Korespondence V. Nováka s přáteli, žáky a příbuznými.Na tuto práci navázal v letech 2001 – 2004 projekt Muzikologické zpracování korespondence Vítězslava Nováka(na základě grantu Nadace Českého hudebního fondu). Členové týmu Miloš Schnierer, Ludmila Peřinová, Lenka Křupková zveřejnili podstatnou část výsledků této badatelské činnosti na internetových stránkách Společnosti V. Nováka. Miloš Schnierer zde publikoval rozměrné komentované soubory korespondence V. Nováka s Josefou Javůrkovou (láskou z mládí), Marií Musilovou (zpěvačkou), Břetislavem Bakalou (dirigentem), Antonínem Střížem (vyšehradským kanovníkem), Theodorem Kösslem (pelhřimovským právníkem) a  Daňhelovými (příbuznými).
V letech 1971-1973 vznikala původní strojopisná verze Tematického katalogu skladeb Vítězslava Nováka. V rozšířené verzi dílo vyšlo v roce 1999 (Praha: Editio Praga, 518 stran) pod názvem Vítězslav Novák. Tematický a bibliografický katalog(aktualizace a revize: Ludmila Peřinová) a obdrželo Cenu Českého hudebního fondu. 
Vedle cca 70 publikovaných rozměrných novákovských statí je třeba zmínit Schniererovu nezastupitelnou úlohu v rámci aktivit Společnosti Vítězslava Nováka (sekce České hudební společnosti) založené v roce 1980. Miloš Schnierer – jeden ze zakládajících členů - zde vykonával funkci tajemníka až do roku 2007, kdy zanikla ČHS. V roce 2008 byla SVN „transformována“ na Mezinárodní společnost V. Nováka. Na postu předsedy Miloš Schnierer vystřídal Ilju Hurníka (posledního žijícího Novákova žáka). Kromě důležité redakční práce na Zprávách SVN - odborném buletinu obsahujícím vedle odborných novákovských statí také články vzpomínkové, příležitostné, informace o novákovských projektech, koncertech, nahrávkách apod. (do roku 2007 vyšlo 45 čísel) prof. Schnierer inicioval řadu tzv. Novákovských dnů – většinou třídenních setkání příznivců tvorby V. Nováka naplněných koncerty, muzikologickými konferencemi a dalšími akcemi souvisejícími s propagací skladatelova díla. Doposud se na různých místech republiky (vždy však spjatých s Novákovým životem) uskutečnilo 12 Novákovských dnů.
Schniererova muzikologická a publikační činnost se však zdaleka neomezuje na život a kompoziční tvorbu Vítězslava Nováka (byť v ní tento skladatel zaujímá významné postavení). Od šedesátých let Miloš Schnierer publikoval přes 600 odborných studií, kritik, recenzí, ale i jubilejních a popularizačních statí v časopisech Hudební rozhledy, Opus musicum, Hudební nástroje, Hudobný život, Gramorevue, Estetická výchova, Učitelské noviny, Zprávy SVN (vedle drobnějších kritik a článků v denním tisku – Rovnost, Směr, Jihočeská pravda aj.). Námětový rozsah Schniererových textů často překračuje striktně muzikologický kontext do roviny hudebně pedagogické. Symptomatické je zásadní propojování hudebně teoretických otázek s hudební „živou a žitou“ praxí. I zde je Miloš Schnierer věrný ideálu umění žít hudbou.
            Vedle učebnic pro konzervatoře a vysoké školy (několik vydání Dějin hudby a Hudby 20. století, dále Společenské funkce hudby a Přehled dějin estetiky) a výše zmíněného Novákova Tematického a bibliografického katalogu zaujímají mezi knižními publikacemi dominantní postavení rozměrné tituly: Svět orchestru 20. století I.(Brno: M a M, 1995, 463 str.), Svět orchestru 20. století II.(Praha: Academia, 1998, 435 str.), Expresionismus a Nová hudba - svět orchestru 20. století III. (Č. Budějovice: PF JU, 1999, 377 str.), Proměny hudebního neoklasicismu – deset studií k dějinám hudby 20. století  (Praha: Academia, 2005, 271 str.) a Český a východoevropský neofolklorismus v artificiální hudbě 20. století – deset studií od Janáčka k serialismu  (Brno: Editio Moravia, 2007, 262 str.).
Schniererovy „Světy orchestru“ – koncertní průvodci tvorbou předních skladatelských osobností 20. století si během doby své existence získaly mnoho příznivců z řad hudbymilovné veřejnosti – nejen pro autorovu odbornou fundovanost, ale též pro „čtivost“ a přehlednost textu podtrženou množstvím konkrétních notových příkladů.
První díl provází „orchestrem“ pozdních romantiků (G. Mahler, R. Strauss, A. Skrjabin, S. Rachmaninov, M. Reger, M. Karlowicz, J. Sibelius) přes  proud impresionismu (C. Debussy, M. Ravel, M. de Falla, O. Respighi, K. Szymanowski) až po symfonická a vokálně orchestrální díla tzv. zakladatelů české moderní hudby (V. Novák, J. Suk, O. Ostrčil, L. Janáček) a velkých klasiků 20. století (I. Stravinskij, B. Bartók).
Druhý díl navazuje tvorbou dalších „klasiků-syntetiků“ 20. století (S. Prokofjev, A. Roussel, A. Honegger, D. Milhaud, P. Hindemith; zabývá se i význačnými tituly E. Satieho a F. Poulenca). Rozsáhlá plocha je věnována dílu B. Martinů a slovy autora „následovníků velkých syntetiků“ (D. Šostakovič, B. Britten, G. Enescu, Z. Kodály, G. Gershwin, A. Chačaturjan). Samostatné kapitoly provázejí významnými skladbami zakladatelů slovenské hudby 20. století (A. Moyzes, E. Suchoň, J. Cikker, D. Kardoš aj.) a představitelů II. vídeňské školy (A. Schönberg, A. Berg, A. Webern).
Koncepce třetího dílu Expresionismus a Nová hudba je poněkud odlišná. Autor nejenže provází vybranými skladbami zmiňovaných „okruhů“, ale v úvodní části knihy polemizuje s „obecně zažitým pojmem „expresionismus“ v úzké vazbě pouze na reprezentanty a pokračovatele II. vídeňské školy.“Takto zúženě pojatá problematika nemůže nyní s odstupem času postihnout bezezbytku obsah a rozsah termínu expresionismus. Tato práce jej chce vyložit v podstatně širším kontextu, neboť celý vývoj artificiální hudby a též i určité části hudby nonartificiální mluví ve prospěch expresionistických kompozičně technických, estetických a sociálně funkčních aplikací na značnou sféru hudební tvorby 20. století a její recepci.“ (s. 15). Proto publikace prezentuje i vybraná díla dalších tvůrců (A.Skrjabin, R. Strauss, B. Bartók, S. Prokofjev, I. Stravinskij, Ch. Ives, mikrointervalika A. Háby aj.) vedle „trojice“A. Schönberg, A. Berg, A. Webern a jejich následovníků (E. Křenek, H. Eisler, P. Dessau, R. Leibowitz, L. Dallapiccola ), postwebernistů a tzv. druhé avantgardy (P. Boulez, K. Stockhausen, L. Nono, B. Maderna, L. Berio, J. Cage), představitelů polské školy (W. Lutoslawski, T. Baird, K. Penderecki aj.) až po „výraz Nové hudby“ na francouzské půdě (A. Jolivet, H. Dutilleux a zejm. O. Messiaen) a „doznívání expresionismu a Nové hudby“ (Y. Xenakis, G. Ligeti, H. W. Henze, A. Šnitke).
Následující publikaci Proměny hudebního neoklasicismuautor zacílil směrem k jedné ze stěžejních vývojových linií hudby 20. století reprezentované díly I.Stravinského, S. Prokofjeva, P. Hindemitha, A. Roussela, A. Honeggera a Pařížské šestky, B. Martinů, skupiny Mánesa, B. Brittena aj. Text nabízí množství podnětů i k úvahám o současných hudebních trendech.
V předposledním vydaném knižním titulu Český a východoevropský neofolklorismus v artificiální hudbě 20. stoletíse Miloš Schnierer obrací k dalšímu závažnému proudu hudby minulého století (L. Janáček, V. Novák, B. Bartók, I. Stravinskij, Z. Kodály, G. Enescu, K. Szymanowski, B. Martinů, slovenští a jihoslovanští skladatelé aj.) s vyústěním k výhledům hudebního vývoje ve 21. století.
I obě posledně jmenované publikace vykazují shodné (a pro autora typické) rysy se „Světy orchestru“: srozumitelnost textu (jako určitou devizu Schniererova pedagogického talentu), četnost notových příkladů a zejména pak citelné zaujetí daným tématem.
Právě v onom „zaujetí“ (mnohdy až entuziastickém) nutno hledat prapůvodní podstatu Schniererových zcela mimořádných znalostí enormního množství partitur i „živě naposlouchaných“ skladeb (ať již ze zvukových nosičů či osobních návštěv koncertů a hudebně dramatických představení). Autorovy vědomosti a zkušenosti vždy vycházejí z vysoce pozitivně motivovaného „praktického osahání“ materiálu, opírají se o „pilíř“ rovnováhy mezi racionálním a emocionálním přístupem.
Vyjadřovací styl Miloše Schnierera postrádá  citovou nezainteresovanost či odtažitost i jakékoli  symptomy „vědecké suchopárnosti“ nebo dokonce pseudovědeckého „sofistikovaného“ snobismu a exhibicionismu (což platí i pro jeho vynikající pedagogickou práci). Právě proto jsou Schniererovy publikace přístupné širšímu okruhu poučené hudební veřejnosti, dokáží oslovit, zaujmout a vtáhnout do světa hudby a tím vrchovatou měrou přispět k umění žít hudbou i u autorových potenciálních čtenářů – recipientů artificiální hudby 20. století. Z textů nefalšovaně bytostně vyvěrá jedna z myšlenek autorova „oblíbence“ Alberta Einsteina: „Radost z uvažování a chápání je nejkrásnějším darem Přírody“ (jež současně tvoří i „motto“ prvního dílu Světa orchestru 20. století).
Předložená – v chronologickém pořadí prozatím poslední kniha Umění žít hudbou nese všechny výše uvedené znaky autorovy verbální stylistiky. Notové příklady neobsahuje – většina statí je převzata (v některých případech  v částečně aktualizované podobě) z odborných periodik nebo z početné „kolekce“ referátů z muzikologických konferencí.
První třetina knižní publikace je věnována Schniererově „osudovému“ profesnímu i lidskému setkávání s osobností, životem a dílem Vítězslava Nováka. Jde o ucelený soubor studií, který zvláště nyní (v probíhajícím 60. výročí skladatelova úmrtí a nadcházejícím 140. výročí jeho narození) je vítaným hodnotným  příspěvkem do novákovské bibliografie.
Výběr šestnácti reprezentativních statí významně doplňuje, zpřesňuje, obohacuje současný stav novákovského bádání (k jehož kvalitativnímu posunu Miloš Schnierer v posledních desetiletích přispěl způsobem těžko nacházejícím „konkurenci“) v nových souvislostech a kontextech. Vypovídá nejen o autorově celoživotním nevšedním zaujetí skladatelem, ale též o schopnosti dokonalého nadhledu a současně smyslu pro postihnutí dílčích detailů, které doposud byly novákovským badatelům skryty. Výběr je volen pečlivě, kontrastující náměty (biografické momenty; korespondence; dobový tisk; Novákova kompoziční škola; analytické pohledy; životní filozofie aj.) a metodologické přístupy zajišťují „dramaturgickou vyváženost“, přirovnáme-li jednotlivé kapitoly k hudebním artefaktům předestřeným na paletě „autorského koncertu“.
Schniererův literární styl mnohde nabývá obrysů hraničících s „vypravěčskou čtivostí“ v nejlepším slova smyslu. Nezapře pedagoga, suverénního rétora schopného přenést emoční náboj svých sdělení na široké vrstvy posluchačů, potažmo čtenářů. Autor – znalec Novákova kompozičního odkazu (který velkou měrou autobiograficky zrcadlí umělcův vnitřní život) se na mnohých místech textu uchyluje do rovin psychologicko-filozofických ve snaze dobrat se Novákovy „spirituální esence“ - panteistického nazírání na život a svět. V něm lze nalézt jeden z klíčů k pochopení skladatelovy senzitivity, senzuality, emocionality, ale i racionální složky osobnosti a tudíž i „individuální mentality“ umělcova kompozičního vyjadřování. Míra Schniererovy empatie je obdivuhodná, snad možno říci podmíněná i jistou povahovou, charakterovou a světonázorovou spřízněností autora knihy se skladatelem.
Druhý obsáhlý oddíl tvoří vybrané studie věnované předním skladatelským zjevům 20. století – L. Janáčkovi, B. Bartókovi, I. Stravinskému, K. Szymanowskému, B. Martinů, S. Prokofjevovi, A. Honeggerovi, P. Hindemithovi a dalším. Přestože tematika jednotlivých kapitol velmi často souvisí s kontexty předchozích knižních publikací Miloše Schnierera (což v případě „souboru“ novákovských statí platí rovněž), autor „má vždy co nabídnout“, z originálních úhlů uchopuje nové a nové aspekty tvorby i psychologie jednotlivých uměleckých osobností, jaké nenacházíme ani ve Světech orchestru 20. století ani v Proměnách hudebního neoklasicismu či v Českém a východoevropském neofolklorismu.
Miloš Schnierer rozhodně nepaří k badatelům a publicistům, kteří podstatnou část své profesionální kariéry postaví na dlouhodobém „opracovávání“, rozmělňování a modifikování jednoho úžeji vymezeného problému. Naopak – Prof. Schnierer si celoživotně a až s „konstruktivisticky laděnou“ zaměřeností pohledu vpřed stanoví stále nové cíle, aniž by se ovšem se sebestřednou zahleděností jakkoli snažil negovat či zpochybňovat slova Oscara Wilda (jež si zvolil za „motto“ druhého dílu svého Světa orchestru 20. století): „Hudba je nejdokonalejší typ umění; neprozradí nikdy svoje poslední tajemství“. Ať už nám poslouží některé výrazy vyjmuté z názvů Schniererových studií – „hledání nekonečna v mikrokosmu hudby“ či „hudební výklad univerza“ za určitý typ verbalizované metafory vyjadřující schopnost hudby dotknout se nejvnitřnějších „labyrintů“ lidského nitra i nejvzdálenějších „dimenzí časoprostoru“, autor se nikdy neuzavírá do hermetických kruhů „hudebně vědné esoteriky“.
Miloš Schnierer veškerou svou kreativní činností ve sféře teoretické i praktické, muzikologické i publikační, pedagogické i koncertní dokazuje, že předpokladem a zároveň potvrzením „existence hudby jako umění“ je hudební prožitek a jeho reflexe - tedy žití hudbou, prožívání hudby, vdechování života hudbě, uvádění hudby do života…Název předložené knihy asociuje slavné Ovidiovo Umění milovat. „Umění milovat“ je třeba se učit. „Umění žít“ je třeba se učit. „Umění žít hudbou“ je třeba se učit. „Umění žít hudbou“ předpokládá „umění milovat hudbu“.
Miloš Schnierer celým svým životem profesním i lidským (jež spolu neodlučitelně souvisejí) ukazuje, „jak na to“. Kniha Umění žít hudbou je dalším korálkem na šňůrce autorova nepřetržitého neúnavného rozmnožování „darů Života“, mezi nimiž hudební umění jako „plod i potrava Ducha“ zaujímá čelné postavení. Nyní již záleží na každém jednotlivci, jak sám naloží s nabízeným darem, který paradoxně u příležitosti svého životního jubilea autor nedává sobě, nýbrž každému, kdo je schopen a ochoten ho přijmout…

Webdesign tvorba WWW Firmadat